Téměř vše o hrách


made by
Načítaní

Macmillenův deník

JOHN MACMILLAN
Vlastní deník

Rozhodl jsem se, že se pokusím ve chvílích odpočinku nějak zpětně popsat dobu od mého vstoupení do EONu (to jsem ještě zdaleka netušil, co všechno mne čeká) až do dnešního dne, kdy oslavujeme největší vítězství v historii USA a dost možná i v historii lidstva. Než mě přenesl EON hluboko do minulosti, psal se 21. březen roku 2004.

Pozn. - protože všechna důležitá místa, kde jsme sváděli boje, byla později podrobně zmapována, přidávám i patřičné fotografie oblastí, kudy vedla má trnitá cesta k vítězství. Joan měla navíc dobrý nápad, že bychom je mohli všechny nějak nazvat ...
 


1) mise
Ocitl jsem se na jakémsi pahorku. Ač ještě omámen vedlejšími účinky EONU, okolní fauna a flora byly jasným důkazem, že skok o 2 000 0000 let do minulosti se zřejmě povedl. Podařilo se mi navázat spojení, jenom jsem netušil s kým a před čím mne tak neurvale varoval.

Najednou jsem zaslechl nepříliš vzdálenou střelbu a mé vojenské instinkty se okamžitě probudily. Rozhodl jsem se raději schovat hlouběji do lesíku na západ, odkud bylo slyšet burácení vodopádu.

Zde jsem narazil na amerického vojáka B. Brandona. Byl vystrašený a zraněný. Bohužel jsem s sebou neměl nic, čím bych jej ošetřil. Řekl mi, že jak se tu zmaterializoval, začal na něho hned někdo střílet. Naštěstí se znovu rádiem ozval onen neznámý člověk a konečně se také představil. Tvrdil o sobě, že je plukovník americké armády, jmenuje se Powell a že máme pokračovat s maximalní opatrností na severovýchod. O tom, co se vlastně děje, neřekl nic…

S des. Brandonem jsme došli zpět k místu, kde jsem se objevil já. Museli jsme severním směrem přejít přes jakousi vyježděnou cestu. Ještě než jsme tak učinili, zaslechli jsme zvuk motoru. Po cestě projelo bojové vozidlo. Rozhodně nebylo americké. Počkali jsme, až odjede a nastane zase ticho. Rychle jsme cestu přeběhli. Vzápětí se v mé vysílačce ozval hlas s podezřelým přízvukem ujišťující nás, že máme jít stále na sever. Rozhodl jsem se ale věřit plukovníkovi Powellovi, že cesta na sever znamená smrt v podobě léčky nepřítele. Také mi řekl, že poblíž by měl být ještě jeden Američan. Po skončení radiového rozhovoru s plk. Powellem jsme odbočili na východ, kde jsme na zmíněného Američana narazili. Nevypadal nedůvěřivě a ustrašeně jako Brandon, ale spíš naštvaně. Jmenoval se Cyrus Parker. Kousek dál na východ byla zjevně nepoužívaná cesta, po které jsme se vydali znovu na sever.

Zde jsme narazili na dva cizí vojáky. Jakmile nás spatřili, jeden z nich začal okamžitě rusky volat o posily a ten druhý vypálil skoro celou dávku ze svého samopalu naším směrem. Teď šlo o čas. Museli jsme je co nejrychleji zabít a přitom dávat pozor na zraněného des. Brandona. Jedna střela mne sice trochu škrábla, ale hlídku jsme úspěšně zlikvidovali. Teď rychle k místu, které určil plk. Powell.


2)mise

Průzkum pokradmu



Tušení se proměnilo v jistotu. Nepřátelé, které jsme potkali a před kterými nás Powell varoval, byli Rusové.

Nechápal jsem, jak se sem mohli dostat, ale to bylo teď vedlejší.

Narazili jsme na další lidi, naštěstí to byli Američané. Dva dělníci a jeden poručík, Lisa Lawsonová. Převzal jsem nad nimi velení a pokračoval na sever dle pokynů Powella. Náhle se před námi zmaterializoval jakýsi vědec, Američan s arabskými předky (I). Představil se jako jaderný fyzik Paul Khattam, přidal se k nám a vyléčil zraněného Bobbyho Brandona.

Při sestupu z kopce jsme narazili na několik mrtvol v amer. maskáčích (II). Zřejmě to byli naši, ale pokročilý rozklad znemožnil zjištění příčiny jejich smrti. Vojenské známky chyběly. Bylo ale jasné, že jsme asi blízko nepřátelské základny, kterou nám plukovník přikázal dobýt. Ty mrtvoly byly ovšem zřetelným varováním nepokoušet se útočit právě z této pozice. Nařídil jsem pokračovat přímo dolů na jih podél kopce, ze kterého jsme přišli.

Dorazili jsme k řece. Při pokusu přebrodit ji, jsme zahlédli dva ruské vojáky, kteří se právě chystali k popravě zajatců. Rozhodně jsme tomu nehodlali přihlížet, takže se poprava nakonec nekonala. Khattamovi se navíc povedlo jednoho umírajícího zajatce ošetřit (III). Zbývající rukojmí bohužel stihli Rusové postřílet.

Pokračovali jsme spodem podél řeky stále na východ. Poté jsme změnili směr na sever, kde jsme získali dvě ruská bojová vozidla, bohužel ale s téměř prázdnou nádrží. Po obsazení ruského skladiště našimi dělníky se znovu ozval plukovník Powell s dalšími pokyny. Měli jsme obsadit i druhou ruskou základnu, která ležela kousek západním směrem od naší současné pozice.

Nejdříve jsme zničili předsunutý bunkr na kopci (IV). Poté se por. Lawsonová dobrovolně nabídla jako volavka pro vyprovokování ruských vojáků tak, abychom je z toho samého kopce mohli postřílet, což se také povedlo. Ještě ale zbýval jeden bunkr přímo v ruské táboře. Během krvavé zteče jsem byl několikrát nucen své muže stáhnout do bezpečí, kde je Khattám zcela ošetřil.

Nakonec nám i tato základna padla do rukou bez vážnějších ztrát. Obnovil jsem zničený bunkr a nechal postavit raději ještě jeden, abychom měli nějaké obranné postavení.

Znovu se ozval plukovník s příkazem přenést co nejvíce materiálu z východního skladiště. Všem jsem tedy rozkázal vzít si ve skladišti montérky včetně dělnického vybavení.

Během transportu materiálu se poblíž základny objevil ruský civilista (V), tvrdící o sobě, že je inženýr a jmenuje se Michal Berezov. Prozatím jsem ho uvěznil v našem severním skladišti. Určil jsem jednoho člověka, aby ho uvnitř hlídal.

Po nějaké době přijelo zásobování. Pochopitelně ruské, protože ještě neměli ani páru, že zdejší soudruzi jsou už mrtví. Pokusili jsme se vozidla zničit, ale ujeli nám. Nyní se tedy dal v krátké době očekávat ruský útok.

Přerušil jsem okamžitě transport a všem lidem (jen Khattámovi jsem nechal jeho zdravotnické vybavení) jsem ve zbrojnici rozdal zpět samopaly a poslal nejschopnější vojáky do obou bunkrů. Nyní už jsme byli připraveni "uvítat ruskou delegaci". Když se konečně dostavila, překvapivě to nebyl (díky bunkrům) velký problém ji zneškodnit.Tím pro nás další úkoly v této oblasti skončily.

Plukovník mne konečně navíc nevědomky potěšil zprávou, že se setkám se svým starým dobrým kamarádem kpt. Andym Cornellem, velitelem druhé operační skupiny kus na severovýchod od nás…

3)mise

Průlom



Po setkání s Andym a vyslechnutím dalších povelů od velitele Powella jsem se svou skupinkou musel pokračovat stále na východ.

Andy si sebou vzal našeho vězně- Michala Berezova, a pokračoval jiným směrem podle rozkazu plukovníka. Než jsme dorazili na americkou základnu, kde jsem převzal velení, museli jsme se probít přes skupinku několika ruských vojáků.

Musím říci, že jsem byl docela nervozní z blízké přítomnosti početných ruských sil. Kdybych to ale dal najevo, byl bych špatný velitel. Okamžitě jsem rozkázal postavit laboratoř a dílnu, abychom mohli postavit pokusná vozidla na solární pohon. Ty se nám sice povedlo vyrobit, ale bylo jasné, že s těžkou ruskou technikou se měřit nemůžou. Nejlepší na tom ovšem bylo, že jsme měli zkusit dovézt alespoň jedno solární vozidlo za ruskou linii.

Předchozí velitel základny mě seznámil s nejlepším amer. průzkumníkem (alespoň to zcela vážně tvrdil) - des. Frankem Forsythem (II). Docela jsem mu i věřil, protože se v základně objevil znenadání - jako nějaký duch. Překvapivě ho znala i Lawsonová, kterou si okamžitě po svém příchodu začal dobírat. Frank sice působil dojmem lehkovážného chlapíka, ale poznal jsem, že ve skutečnosti moc dobře ví, co dělá. Proto jsem vyhověl jeho žádosti a nechal ho provést další průzkum.

Brzy po jeho odchodu na naši základnu narazila ruská hlídka (I). Kdybychom ty dva vojáky nestihli včas zabít, mohli by zavolat soudruhům o posily a pořádně nám zatopit. Dlouho jsem váhal, zda nechat napospas základnu i solární vozidla nepříteli, vzít všechny své lidi a pokusit se s nimi probít přímo na sever od základny -co nejtěsněji u západní části oblasti. To by bylo ale nejjednodušší řešení a věděl jsem, že ta solární vozidla by se nám mohla opravdu hodit.

Nakonec se nám přeci jen podařilo dostat se i se solárním vozidlem přes nepřátelskou linii. K mé velké lítosti to ale Andy Cornell se svou jednotkou nezvládl…



4)mise
Křest ohněm

Z hlavní základny Alfa, kde jsem byl povýšen velitelem amerických ozbrojených sil gen. Ronem Harrisonem (stali jsme se docela dobrými přáteli, což se ovšem nedá říci o veliteli Alfy - plk.Powellovi) na kapitána, jsem měl sám ještě dnes odjet na základnu Gama. Čekal mne tam další důležitý úkol. Těšil jsem se, protože po mnohadenním nicnedělání na Alfě jsem začal příliš myslet na Joan...

Po příjezdu jsem nad Gamou převzal velení od por. Jeffa Browna. Ten mi mezitím sdělil, že jižně nedaleko od nás, postavili Rusové svou základnu a lze očekávat, že se brzy pokusí získat naše ropná naleziště. A rozhodně to nebude diplomatickým způsobem.

Po prohlídce ropné věže mě zkontaktoval gen. Harrison. Informoval mě, že Rusové postavili na jihozápadě předsunutou základnu a brzy tedy můžeme očekávat jejich útok. Přislíbil mi posily, které ovšem nedorazí hned, takže zatím musím vydržet s tím, co mám. Okamžitě jsem tedy začal vydávat rozkazy.

Nejdříve jsem nechal postavit zbrojnici a laboratoř. Dva dělníky jsem poslal podívat se po nějakém materiálu v severní části oblasti, kde zatím nepřítel neoperoval. Ostatní personál jsem nechal zkoumat všechny dostupné technologie. Po dokončení výzkumu jsem přestavěl laboratoř na zbraňovou, postavil naftovou elektrárnu a nechal vyvinout technologii pro rotační kulomet. Po sehnání nezbytného materiálu jsem uskutečnil přestavbu dílny na továrnu. Během toho jsem poslal několik mužů do zbrojnice a vybavil je samopaly. Právě včas, aby snadno zneškodnili první útok několika ruských vojáků. Po dostavbě továrny mohli mechanici konečně začít vyrábět první vozidla s rotačním kulometem, středním kolovým podvozkem a (po nepříliš dobrých zkušenostech se solárním pohonem) nově vyvinutým spalovacím motorem.

Během jejich výroby, kdy mnoho lidí muselo průběžně shánět chybějící materiál, se ozval velitel slíbené posily - por. Lucy Donaldsonová. Nejkratší cestu do naší oblasti jí ale blokovali Rusové, takže se k nám jen tak hned nedostane. Mezitím jsme pokračovali ve snaze vyrobit co nejvíce vozidel. Jednoho vědce jsem také poslal zjistit místo dalšího ropného ložiska pro případnou stavbu druhé ropné věže. Bylo východně poblíž naší základny, přesně jak předpokládal por. Brown.

Po nějaké době se znovu ozvala por. Donaldsonová s tím, že zřejmě dorazila do naší oblasti, ale jako naschvál se ocitla v sevření mezi jižní a jihozápadní ruskou základnou. Takže nezbývalo než zaútočit na předsunuté ležení nepřítele na jihozápadu (I). Poručíku Donaldsonové jsem rozkázal zůstat zatím na kopci (II) a to tak, aby je nemohl spatřit nepřítel, který operuje v jejich bezprostřední blízkosti. Počkal jsem na vyrobení alespoň tří vozidel, jako řidiče určil nejschopnější mechaniky s rozkazem vyrazit do útoku.

Nejprve zničili ruské vozidlo, které mělo naštěstí stejné parametry jako ty naše. Ruští vojáci, kteří celkem bez rozmyslu vyběhli bránit svou základnu, byli pro naše kulomety snadná kořist.Vzápětí se naše vozidla pustila do obranné věže. Jakmile hrozilo přílišné poškození některého vozidla, řidič se s ním pokaždé včas stáhl, opravil jej a opět pokračoval v útoku. Stejným způsobem byl zničen i bunkr, což byla poslední obrana této malé základny, kde Rusové těžili ropu stejně jako my.

Před celkem očekávanou reakcí jižní ruské základny (v podobě několika ruských tanků a vojáků) jsem nechal všechny své jednotky stáhnout do bezpečí naší základny. S pěti vyrobenými vozidly (výroba samozřejmě neustále pokračovala) a zbrojnicí obsazenou vojáky nebyl velký problém zničit další, silnější ruský útok. Po chvíli jsem s veškerou opatrností dostal por. Donaldsonovou i s její skupinou do naší základny.

Přibližně v této době se znovu ozval gen. Harrison s informací, že pro Rusy má tato oblast strategický význam a budou se jí chtít za každou cenu zmocnit. Dostal jsem za úkol tomu předejít vytlačením Rusů z této oblasti. Harrison mi přislíbil další posily. Snad budou mít více štěstí, než por. Donaldsonová. Začal jsem připravovat finální útok. Vozidla jsem nechal natankovat a opravit, vojákům ve zbrojnici přikázal maximální ostražitost.

Poté jsem vyrazil se všemi vozidly směrem k ruské základně. Podle dřívějších průzkumů bylo jasné, že na náhlý a zdrcující útok nemáme dost jednotek. Navíc bychom utrpěli značné ztráty, protože nepřítel byl velmi dobře opevněn. Proto jsem dal povel, aby jedno vozidlo vyprovokovalo mobilní nepřátelské jednotky. Mimo dosah obranných věží se nám je pak podařilo zničit. Dále bylo třeba několika útoky postupně rozstřílet ruská opevnění. Důležité přitom bylo, aby se všechny jednotky soustředily vždy jen na jedno obranné postavení. Během toho jsme museli poškozená vozidla včas stahovat z boje a opravovat. Když nezůstalo ani jedno ruské opevnění funkční a většina posádky základny byla mrtvá či umírala, dal se zbytek těch ruských parchantů na útěk.

To byl - alespoň pro mne - sladký moment, který znamenal naše první důležité vítězství!


5)mise
Duše opočlověka

Po vítězství na Gamě jsem se musel zúčastnit vrcholné porady o dalším postupu proti Rusům. Zde náš zkušený vědec Tim Gladstone navrhl sice poněkud fantastickou, leč zajímavou myšlenku - zkusit ochočit zdejší opolidi. Vedení souhlasilo. Nic jiného jim ani podle mne moc nezbývalo.

A když jako velitele této mise vybrali mne, ani mě to moc nepřekvapilo.

Měl jsem za úkol doprovodit Tima Gladstona zpět na Gamu, kde v blízkém severovýchodním sektoru žily domorodé kmeny. Po našem příchodu jsem určil prozatimního velitele Gamy, vybral jednotku a společně jsme vyrazili do severovýchodního sektoru.

Neočekával jsem ale, že se ocitneme v divoké džungli.

Na nejbližším vhodném prostranství jsem začal se stavbou základny Delta. Postavil jsem skladiště, pro Tima zřídil laboratoř, kde on a další vědci prozkoumali možnost využití sluneční energie. Než jsme ale stačili postavit solární elektrárnu, z džungle se najednou vynořili snědí lidé v neznámých vojenských uniformách a začali na nás střílet. Jednomu z nich se dokonce povedlo ukrást naše vozidlo, moc daleko jsme ho s ním ale dojet nenechali. Během útoku pokřikovali nějakou neznámou řečí. Por. Lawsonová prý ale slyšela jasně jednoho útočníka mluvit německy. Kolik dalších překvapení mne tady ještě čeká? I když jsme jejich útok odrazili, bylo třeba počítat s tím, že těchto neznámých agresorů se může skrývat v džungli víc a proto jsem nechal postavit dva bunkry.

Po dokončení solární elektrárny nás čekalo další překvapení, tentokrát příjemné. Tím bylo objevení pohřešovaného vědce Denise Petersona (I), specialistu na optoelektroniku. Celý rozrušený nám vyprávěl, jak ho EON "vyplivl" daleko od ostatních a než tady na nás narazil, strávil mnoho dnů blouděním v džungli. Za přispění Denise se dali vědci do analyzování řeči opolidí (o kterých jsme ale všichni mezi sebou mluvili jako o opičácích). Po dokončení výzkumu prohlásil Tim, že je připraven zkusit ochočit nějakého opa přímo v terénu. Poslal jsem s ním ještě další schopné vědce, neboť jsem předpokládal, že se tím proces urychlí a měl jsem pravdu. Povedlo se nám ochočit hned několik opic. Nutno říci, že nevykazovaly zrovna vysoké známky inteligence a bylo potřeba dalšího výzkumu, jak je učinit něčemu užitečnému. Pozor jsme ale museli dávat na agresivní jedince, často taková rozzuřená opice pronásledovala naše vědce až k táboru. Několik jsme jich proto museli i zabít. Brzy se ukázalo, že když s sebou měli vědci již ochočenou opici, tak se divoké opice v jejich blízkosti chovaly mnohem klidněji a více našim vědcům při pokusech o komunikaci důvěřovaly.

V laboratoři jsme při výzkumu jejich psychologie za účasti vybraného exempláře zjistili, že se všechny opice dají naučit jednodušším manuálním činnostem a zastat tak většinu práce našich dělníků. To byl samozřejmě skvělý výsledek. Denis také v laboratoři prozkoumal možnost stavby radaru, který by nás včas varoval před vpádem nepřítele. Jeden jsem tedy na zkoušku přikázal vyrobit.

K tomu jsme ale nejdříve museli postavit továrnu a k ní přistavit specializovanou dílnu, tzv. radarový přístavek. Přestože bylo možné radar umístit i na obrannou věž, zvolil jsem raději mobilní umístění na vozidle. Ukázalo se ale, že budeme muset pro dostatečný přívod energie postavit ještě jednu elektrárnu, jinak by výroba trvala zbytečně dlouho.

Po úspěšném zprovoznění radaru jsem nahlásil na základnu Alfa splnění úkolu.


6)mise
Pozdrav z budoucnosti

Naši vědci zásluhou schopného Denise Petersona učinili zásadní objev! V tom, jak nám byly posílány zásilky přes EON, zjistili určitou zákonitost a vyvodili z toho předpoklad, že další by se měly brzy objevit v oblasti, která byla blízko nás (Delty). Byl jediný způsob, jak ověřit toto tvrzení - co nejdříve se tam vypravit. Denis Peterson zatím na Deltě pokračoval v dalším optoelektronickém výzkumu. Zmínil jsem se už o tom, jak mě gen. Harrison varoval, že onu oblast kontrolují Rusové?Neměl jsem si začít zvykat jen na dobré zprávy…

Po krátké cestě naše skupina začala stavět základnu Epsilon hned u řeky na severu. Naši průzkumníci potvrdili přítomnost ruské základny nedaleko na jihu. Alespoň že gen. Harrison poslal slíbené posily. Jenom jsem doufal, že budou početnější… Už během stavby skladiště jsme slyšeli častá hlasitá třesknutí, jak se v blízké oblasti materializovaly zásilky z budoucnosti. Takže naši vědci zřejmě měli skutečně pravdu. Ihned jsem poslal všechny opice co nejvíce jich posbírat. Nesměli se ale pouštět příliš daleko od základny a přivábit tak nechtěnou pozornost Rusů. Hned po dostavení skladiště a laboratoře, kde vědci připravili základní technologie, jsme u brodu postavili zbrojnici. Na ropném ložisku hned u skladiště jsem nechal postavit těžební věž, po dokončení následovala stavba naftové elektrárny. Ukázalo se, že hodně zásilek se objevuje na západním okraji oblasti přibližně na úrovni naší základny a občas i na druhé straně brodu.

Nyní jsme se dali do stavby továrny a po dokončení základního výzkumu jsme laboratoř přestavěli na zbraňovou a optoelektronickou. Jednoho schopného vědce jsem během přestavby poslal ochočit několik divokých opic v západní části oblasti.

Konečně také přišel Denis Peterson. S jeho pomocí jsme měli postavit prototypy vozidel, které by byly dálkově řízené pomocí rádiových vln. Nejdříve vědci začali pod Petersonovým vedením vyvíjet dálkové ovládání. Dělníci zatím postavili pásový a radarový přístavek.Vzhledem k tomu, že jsme měli dostatek opic na sběr materiálu, nepovažoval jsem za nutné stavět vozidla s nákladním prostorem. Navíc bychom museli postavit ještě nebojový přístavek.

Vědci pomocí nové technologie s názvem `detekce materializace` objevili způsob jak lokalizovat právě se objevujivší zásilky (zvuk materializace totiž pro lidské ucho přicházel jakoby z několika směrů najednou)

Po dozkoumání technologie ovládání jsme postavili řídící věž. V továrně stačí již jen změnit typ řízení a každý mechanik bude moci z radiové věže ovládat i několik vozidel současně.

Když jsme stavěli řídící věž a vědci zkoumali technologii děla ve zbraňové laboratoři, zmaterializoval se náhle přímo v naší základně muž v uniformě těch neznámých útočníků, co nás napadli v Deltě. Vypadalo to, že je něčím zmaten. Chtěl jsem ho zajmout (a dozvědět se tak něco, co by ten incident v Deltě osvětlilo), jenže mířil zbraní na por. Lawsonovou a vzdát se nechtěl. Nehodlal jsme riskovat a zaručil jsem mu proto volný odchod.

Našli nás Rusové! Zřejmě nějaké průzkumné bojové vozidlo. Naši vojáci ve zbrojnici se o něj postarali. Nyní jsme museli ale jednat rychle a vyrobit nějaká schopná vozidla.

Přistavil jsem ještě další elektrárnu a po vynalezení děla (zbylé zbraňové technologie jsem nechal na později) jsem přesunul vědce na stavbu dělového přístavku. Poté vybraných šest lidí začalo v továrně vyrábět první dálkově ovládané vozidlo s dvojitým dělem a těžkým podvozkem. Jakmile bylo vyrobeno, poslal jsem nejlepšího mechanika do řídící věže, aby si ho vyzkoušel. Naši vojáci zatím odrazili další lehký útok. Jenže vzápětí ze západní strany přijelo několik těžkých ruských tanků. To už jsme dokončovali třetí vozidlo a s pomocí dvou vojáků ze zbrojnice jsme tanky po drsné přestřelce poškodili tak, že jsme mohli postřílet jejich řidiče (v hořícím vozidle se jim trošku špatně dýchalo) a stroje zase našimi mechaniky opravit.

Další vozidla už nebylo nutné vyrábět, takže jsem poslal lidi, co neměli nic na práci, aby dodělali v laboratoři zbylý výzkum. Opičáci v doprovodu alespoň jednoho vozidla zatím sbírali materiál, co to jen šlo. Momentálně jsme prakticky všechen spotřebovali na výrobu a přitom jsme měli shromáždit určitý počet i pro ostatní základny, kde ho byl zoufalý nedostatek.

Dlouho dobu byl klid. Ruksakům (tak je občas nazývali mí muži) buď docházel dech nebo se připravovali na další útok. Po tom, co naši průzkumníci zjistili, že ruská základna je velmi silně chráněna, zavrhl jsem nápad na ni zaútočit.

V základně se zmaterializoval další člověk. Byla to žena. Byla zraněná a..(náhle se mi rozbušilo srdce) vypadala jako Joan. Panebože, je to Joan ! Okamžitě jsem zavolal zdravotníka. Naštěstí to nebylo vážné. Za chvíli se probrala. Překvapená stejně jako já, že vidí zrovna mě. Celá rozechvělá mi sdělila, že vojenská základna, odkud jsem se sem EONem dostal, byla napadena neznámými útočníky. A i když ji postřelili, tak prý jen ona jediná se zachránila - podařilo se jí přenést se EONem do minulosti. Zrovna sem, ke mně. To snad ani nemohla být náhoda, ale jedině osud. Nevěděl jsem, jestli ji mám litovat nebo být rád, že je se mnou. Po její další zprávě, že to bude se zásilkami a posilami ještě horší, jsem se zase vzpamatoval. Nechal jsem několik vojáků strážit zbrojnici a ostatní poslal sbírat materiál. Samozřejmě vyjma Joan, která se musela nejdříve plně uzdravit.

Zanedlouho por. Lisa Lawson o Joan (prý kvůli její neschopnosti pracovat - což ale byl důsledek zranění a šoku) projevila určité pochybnosti. Usadil jsem ji s tím, že velitel jsem tady já. Zatraceně mě ale překvapilo, že ta ženská (výborný, ale na ženu příliš tvrdý voják) má vůbec nějaký city. V její námitce byla totiž cítit nepatrná, dobře ukrývaná žárlivost.

Rusové nás už prakticky neotravovali a my v klidu mohli sbírat potřebný materiál. Zanedlouho se ozvali z Delty, že potřebují, abychom ještě potvrdili poslední výpočet - zásilky se totiž měly začít objevovat jen sporadicky.

7)mise

Čas odplaty



Na Gammu nám dorazila návštěva. Sám gen. Ron Harrison. Ti neznámí útočníci napadli ruské území poblíž základny Tuchačevského, která vyslala na pomoc posily. Pomyslel jsem si, že musí být blázni, aby útočili na nás i na Rusy. Harrison hodlal tuto situaci, kdy ruská základna byla oslabena, využít a zasadit konečně citelný úder nepříteli. Složil jsem bojovou skupinu z těch nejschopnějších vojáků a vyrazil.

Když jsme se dostali do blízkosti ruské základny, ozval se generál. Měli jsme rychle překvapit nepřítele, zasadit úder a stáhnout se zpět. O něco jižněji nás měl v lesíku u cesty, po které jsme přijeli, očekávat informátor. Ale když jsme se rozjeli, tak nás brzy zahnaly zpět ruské obranné věže. Dvě na východní straně cesty a jedna na protějším kopci. Vozidla by stihla projet, ale vojáci by utrpěli ztráty. Naštěstí jsem našel řešení. Všem bojovým vozidlům jsem přikázal rychle projet a zničit skladiště z takové pozice, aby na ně věž na kopci nedostřelila. Poté se staly obranné věže díky nedostatku el. energie nefunkčními.

O chvíli později jsme našli toho našeho špiona. No jasně, kdo jiný by to mohl být než všudybyl Frank !? Zrovna učil opici tanci. Přerušil jsem jeho lekci a vyžádal si informace o základně Tuchačevského.

Podle toho, co nám Frank ukázal a řekl, to nevypadalo zrovna snadně. Lidí bylo sice v základně relativně málo, ale obranné věže byly řízeny automaticky, což pro nás bylo nemilé překvapení. Frankem ukázaná přístupová cesta byla ve skutečnosti jen úzká soutěska z obou stran velmi dobře chráněná. Tahle cesta vedla akorát tak do pekla. Museli jsme zkusit najít lepší místo, jak tam proniknout. Vrátili jsme se tedy o kus zpátky a základnu objeli obloukem podél kopce k její východní části. Cestou jsme museli zničit dva nepřátelské bunkry.

Dorazili jsme k místu, kde se dalo buď pokračovat dobře chráněnou cestou na jih přímo do ruské základny nebo jet na východ po úbočí masivu nad samotnou základnou. Na této odbočce stálo ruské bojové vozidlo. Prázdné. Podivil jsem se ruské liknavosti, válečné úspěchy je asi poněkud ukolébaly. Každopádně se nám vozidlo navíc hodilo. Po průzkumu východní cesty jsem dostal nápad. S trochou štěstí by mí vojáci mohli zkusit v relativním bezpečí z vrcholku masivu (II) zničit elektrárny a vyřadit tak většinu ruských věží z činnosti. Ale po vyřazení tří elektráren z činnosti se ukázalo, že to nestačí. Další byla na kopci poblíž ústí soutěsky na západní straně základny (I). Tady se ukázala výhoda radaru. Problém byl totiž v tom, že např. naše děla na vozidlech měla větší dostřel, než měl řidič výhled. Takže díky velkému dohledu radaru by vozidla elektrárnu zaměřila a zničila snadněji. Silná nepřátelská palba ze dvou automatických věží nás ale nakonec donutila zničit je jako první.

Průjezd soutěskou do základny nám blokovalo již jen jedno vozidlo. Srovnat celou základnu se zemí by sice díky již slabé obraně byla hračka, ale generál mi sdělil špatnou zprávu. Vypadalo to, že Rusové se blíží ke Gamě. Po splnění hlavního úkolu jsme se tedy okamžitě rozjeli na pomoc…


8)mise

Takoví normální hrdinové



Díky tomu, že jsme se v základně Tuchačevského nezdrželi příliš dlouho, dorazili jsme na Gamu v krátkém čase. Bylo jasné, že bez naší pomoci se základna už moc dlouho neudrží. Možná ale ani s ní. Velící důstojník podal zprávu:

Pane, Rusové podnikli rozsáhlý útok, při němž padli tři naši vojáci. Dva bunkry a dvě obranné věže byly vážně poničeny. Rusové se poté stáhli připravit další útočnou vlnu. Poslal jsem opice opravit čelní obrannou linii skládající se ze dvou věží (I). Jedna byla sice nepoškozena, ale mechanici pro ni museli vyrobit rotační kulomet. Vědci mezitím zkoumali ve zbraňové laboratoři technologii děla. V té době nám přišla první posila z Delty. Jeden voják a vědec, kterého jsem okamžitě poslal do laboratoře. Každému jsem přikázal dělat něco užitečného, jen tak jsme měli nějakou šanci přežít. Po úplném zprovoznění obou věží jsem určil k jejich obsluze ty nejschopnější vojáky. Nejlepšího mechanika jsem poslal do řídící věže ovládat naše jediná dvě vozidla. Ty jsem přesunul do obranné linie. Tímto vám předávám velení, pane.

Důstojníkovi jsem za jeho hlášení poděkoval a pochválil ho za bezchybné velení. Vědcům jsem přikázal uvést do praxe zbylé zbraňové technologie. Dělník s pomocí opičáků zatím postavil další věž do přední linie. Po její dostavbě se pustil do dělového přístavku. Mechanici pak v továrně vybavili novou věž dvojitým dělem - jako obsluhu jsem určil por. Lawsonovou. Vědci zatím pokračovali ve výzkumu zbylých technologií. Další těžký útok Rusů jsme už bez problému odrazili.

Po zajištění dostatečné obrany základny bylo třeba začít vyrábět ta nejlepší dostupná vozidla, abychom mohli Rusům oplatit stejnou mincí. Kvůli nedostatku materiálu jsem dělníkům rozkázal rozebrat obě nepotřebné věže nejblíže u základny a také oba bunkry (X). Museli jsme odrazit ještě několik ruských útoků. Nepřítel začal používat i počítačem řízená vozidla, která už naši mechanici nemohli ukořistit.

Náhle se ozval plukovník Powell, že generál Ron Harrison je vážně zraněn, takže zatím přebírá vrchní velení on. To byla velmi špatná zpráva. Ani jsem raději nemyslel na to, co by se stalo, kdyby se Ron brzy neuzdravil. Alespoň že Powell přislíbil posily. Po vyrobení pěti vozidel jsem se rozhodl, že než dorazí posily, otestujeme si, jak silná je ruská obrana. Základna byla na stejném místě, na kterém jsme ji už dříve srovnali se zemí. Rusům to ale zřejmě asi jednou nestačilo.

Na západní straně základny jsme zničili jedno vozidlo a jedno kulometné hnízdo. Poté jsme se ale museli stáhnout a vozidla opravit, protože nepřátelská obrana byla stále příliš silná. Po opravě a dotankování jsem je znovu poslal Rusy trochu poškádlit. Nyní jsme zničili továrnu a zabili několik mechaniků. Vzápětí se naše vozidla musela opět vrátit, protože se na ně rozjelo několik ruských tanků.

Konečně dorazily posily vedené majorem Sikorskim (II). Měl jsem pět minut na to, abych opravil vozidla, natankoval je a vybral jako řidiče nejschopnější mechaniky.

Čas vypršel. Vyrazil jsem do útoku těsně před Sikorskim. Spolu s majorem se k naší velké radosti povedlo vyhnat Rusy a to beze ztrát na naší straně. Doufejme, že je zase nenapadne si tady postavit základnu i potřetí…


9)mise

Siberit !



Generál Ron Harrison svému zranění podlehl. Znamenalo to pro mě velkou a bolestivou ztrátu. Ještě před svou smrtí mě povýšil na majora. Plukovník Powell byl po smrti Harrisona zvolen jako jeho nástupce. Jakožto hlavní velitel armády se okamžitě povýšil na generála. Vojáci, kterým jsem velel, nebyli touto volbou zrovna nadšeni. Raději by jako nástupce viděli mě. Já však již volbu Powella akceptoval. Nyní jsem od Powella dostal rozkaz převzít velení nad jakýmsi dolem. Konkrétně šlo o to, že Powellovi muži dobyli ruskou základnu Ovsjenko, kde se těžil siberit pro výzkumné účely. Rusové ovšem při ústupu stačili těžní zařízení zničit a poškodit část základny. My jsme měli siberitu zoufale málo a nepřítel byl v jeho výzkumu napřed, což mohlo znamenat velkou hrozbu. Takže jsem měl obnovit a zabezpečit těžbu. Samozřejmě se dalo očekávat, že Rusové budou mít velký zájem základnu získat zpět.

Dělníci z Alfy právě budovali skladiště. Informovali mě, že poslouží jako terminál, kam se bude z dolu, jenž je obklopen lesem, dopravovat siberit. Odtud se pak již bude moci snadno odvážet náklaďáky. Po dokončení terminálu si dělníci vzali materiál a šli se mnou. Základnu jsme našli bez problému o pár set metrů jižněji. Přivítal mě četař Gary Grant a předal mi velení nad základnou. I když o nějaké základně se ani moc mluvit nedalo. Stálo tu jen polorozbořené skladiště a tři bunkry. Část dělníků opravila skladiště a poškozený bunkr. Zbytek postavil laboratoř a tím jsme prakticky zastavěli celý vršek malého kopce, na kterém stála základna. Vědci zanedlouho vymysleli technologii detekce siberitu a lokalizovali jeho ložisko. Co nejdříve jsme uvedli do provozu siberitový důl a začali těžit. Jako další bylo třeba postavit ropnou věž, naftovou elektrárnu a zbrojnici (I), kterou jsme postavili na místě severozápadního bunkru (ušetřili jsme tak místo a z rozebraného bunkru získali trochu materiálu). Potřebný materiál ke stavbě jsme si museli dopravit z terminálu. Jeden vědec zatím pracoval na rozvoji základních technologií.

Powell se ozval, že nám do brzy přivezou nějaký materiál, ale do té doby mu máme do terminálu dopravit 60 krystalů siberitu. Těžbu bylo potřeba nějakým způsobem urychlit. Laboratoř jsem nechal proto upravit pro siberitový výzkum, kde vědci našli řešení v podobě vylepšení siberitových technologií. Jednoho vojáka jsem zatím poslal do třetího, neobsazeného bunkru. Právě včas, aby zpozoroval nepřátelské jednotky.

Rusové tento bunkr začali ostřelovat. Výbušné střely z bazuk by ho zanedlouho zničily, proto jsem na pomoc okamžitě poslal zbylé vojáky ze zbrojnice. Sotva jsme tento útok zneškodnili, zaútočilo na nás ruské vozidlo z jihu. Po jeho zničení jsme opravili poškozené bunkry. Průzkum ukazoval, že než sem dorazí další ruské jednotky, máme trochu času.

Urychleně jsem nechal postavit dílnu. Až na nás zaútočí, mechanici budou muset zkusit opravit nějaká vozidla, která Rusům rozstřílíme. Pokud tedy nerozstřílí oni nás. Jakmile dílna byla hotova, poslal jsem tři dělníky, kteří byli slabší ve vojenských dovednostech, aby odnosili část siberitu pro Powella do terminalu a vzali odtamtud pro jistotu ještě nějaký material. Zbylí dělníci opravili bunkry, poté jsem je poslal do zbrojnice pro samopaly. Většinu vojáků jsem pak umístil poblíž bunkru, na který předtím Rusové útočili bazukami. Další útok zhruba stejného počtu vojáků s bazukami jsme bez potíží zlikvidovali. Ale to už se na nás z jihu valit těžce obrněný tank očividně řízený počítačem. Z dálky nás navíc začala ostřelovat pověstná ruská katuše. Naštěstí měla slabý pancíř. I tento druhý útok jsme rozdrtili a ještě k tomu ukořistili vozidlo s raketometem.

Ochočili jsme také několik blízkých opic, takže už nebudeme potřebovat lidi na odnos surovin. Každý voják navíc mohl znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Očekával jsem totiž, že síla ruského náporu se bude zvyšovat.

Další útok na sebe nenechal dlouho čekat. Vyvázli jsme beze ztrát a získali dvě ruská vozidla s raketometem a těžkým dělem. Vzápětí dorazily náklaďáky se slíbeným materiálem a odvezli si siberit (III). Powell bude určitě spokojený.

Ve vysílačce se mi náhle ozval mužský hlas. Nepředstavil se. Lámanou angličtinou mi sdělil, že Rusové jim způsobily problémy a výměnou za minomety chtějí naftu do svých vozidel. Po chvíli uvažování jsem je varoval před jakýmkoliv úskokem a s nabídkou souhlasil. Minomety nám totiž ve výzbroji chyběly a mohly se skutečně hodit. Onen hlas spokojeně prohlásil, že k nám za chvíli dorazí.

Když přijeli, měli prakticky stejné uniformy, co jsme už viděli na těch útočnících z Delty. Já osobně jsem se domníval, že jde o nějaké žoldáky. Záhadou mi ale zůstávalo, pro koho vlastně pracují a o co usilují. Ze skladu jsem jim vydal požadované množství nafty. Na oplátku mi jejich dělník postavil zbrojnici vybavenou minomety (II). Cizinci mi nabídli další obchod. Za nějaké suroviny nám jsou ochotni sdělit důležitou informaci o Rusech. Tomu, co nám poté řekli, nikdo z nás nevěřil (jak šeredně jsme se ale mýlili). Znechucen a rozzloben jsem je okamžitě vyhnal ze základny.

Rusové nás ještě několikrát oblažovali svými návštěvami. Střelba z minometů na přivítanou se však vážně osvědčila. Bylo jasné (jen Rusům to zřejmě stále nedocházelo), že by museli přijít s něčím opravdu překvapivým, aby nás mohli ohrozit. Trochu nás ale zaskočili, když začali vozidly útočit na terminál (IV). Nečekali ovšem, že i tam je přivítají dva mí nejschopnější vojáci a jejich návštěvu zkrátí zhruba na deset sekund.

Právě když se ozval Powell, že se k nám na výlet chystá enormní počet ruských jednotek, měli jsme natěženo dostatek siberitu. Okamžitě jsem přikázal všem svým mužům stáhnout se k terminálu, odkud nás měli evakuovat spolu s dopraveným siberitem Powellovy jednotky.


10)mise

Džin v láhvi



Takže ti cizinci patřili skutečně mezi žoldáky. Veleli jim arabští šejci, kteří měli vlastní gardy složené výhradně z arabských vojáků. Alespoň takto mi to sdělil Powell na Alfě. Kromě toho se s jedním šejkem dohodl, že siberitový výzkum budeme provádět společně. Jen tak jsme prý mohli Rusy dostihnout. Podle mě ale Powell dělá dost možná velkou chybu, která by nás mohla přijít draze. Rozkaz byl ale rozkaz. Konvoj pod mým velením vyrazil na východ.

Na místě určení nás přivítala skupinka vědců, mezi nimiž byla také Joan a Denis Peterson. Vedla je Cathy Simmsová z výzkumného projektu. Doprovod tvořili dva vojáci, jednoho jsem znal - byl to Chattám. S Joan jsme se přivítali, jako bychom se už neviděli aspoň rok. Poté jsme se pustili do stavby Epsilonu. Kousek od nás měli svou základnu Arabové, kteří už na výzkumu siberitu začali pracovat. Dělníci nestačili ani splnit můj rozkaz postavit siberitovou a optoelektronickou laboratoř a už nás našli dva ruští vojáci (I). Předpokládal jsem, že jde o průzkumníky. Naši vojáci ale nezaváhali ani vteřinu.

Po dokončení přestavby laboratoře začali vědci provádět výzkum základních technologií. Ostatní se pustili do stavby ropné věže - ložisko bylo naštěstí hned u základny. Na západní straně základny jsme pak postavili modernizovanou zbrojnici - kasárna. Právě jsme dokončili elektrárnu, když na nás zaútočily dva ruské tanky. Okamžitě jsem poslal muže do kasáren, kde útok bez potíží zvládli.

Když už byla elektrárna v provozu, pustili se vědci ihned do výzkumu laserových zaměřovačů. Po jeho dokončení se jali vyvíjet dostupné siberitové technologie. Na severní straně (poblíž jezírka s vodopádem) jsme pak postavili dva bunkry (museli jsme sehnat další materiál, neboť dovezené zásoby jsme již vyčerpali). Až na vědce jsem poté v kasárnách všechny urychleně vybavil novými typy zbraní s větším a přesnějším dostřelem (návrh zbraně s laserovým zaměřovačem vycházel z pušek, které používají tzv. snajpři) Dva schopné ostřelovače jsem poslal do bunkrů, zbytek hlídal v kasárnách. Vědci, jimž se spolupráce s jejich arabskými kolegy také příliš nezamlouvala, zatím pokračovali v siberitovém výzkumu.

Náhle spustila hlídka poplach. Zrádní Arabové se nás právě chystali napadnout. Ještě ke všemu jsme dostali hlášení, že se do naší oblasti blíží ruský konvoj. Vypadalo to, že nám štěstí zrovna moc nepřeje. Ostřelovače jsem ihned poslal z kasáren zlikvidovat arabské vědce. Nikdo z nich nesměl uprchnout s výsledky výzkumu! Sotva jsme zabili ty hnusné zrádce, začali z východu na naše téměř šokované vojáky v bunkrech útočit další Arabové. Osádka bunkrů chvíli užasle hleděla na obrovská zvířata, na jejichž hřbetech seděli Arabové v bohatě zdobených robách. Za nimi kráčelo několik žoldáků. Jakmile ale zvířata pomocí svých mohutných klů začala ničit bunkry, osádka se vzpamatovala a zahájila palbu. Naši zbylí vojáci co nejrychleji přispěchali na pomoc. Po urputném boji, kdy se chvílemi zdálo, že podlehneme, jsme nakonec zvítězili. Vědci ošetřili naše raněné. Ukázalo se, že Chattám se během bitevní vřavy vypařil. Později jsem se od jednoho vojáka dozvěděl, že prý nehodlal bojovat proti svým krajanům. Nikdo ho ale potom neviděl bojovat ani proti nám.

Přeci mě alespoň dvě věci velmi potěšily. Ta první byla, že nikdo z našich nezemřel a Joan díkybohu nic nebylo. A ta druhá? K mému obrovskému překvapení a radosti byl Andy Cornell naživu. Do naší základny se dopotácel sice polomrtvý vysílením (II), ale okamžitá lékařská péče ho zachránila. Poté, co byl schopen normálně mluvit, vyprávěl, jak upadl do ruského zajetí, odkud ho Berezov tajně pustil (viz ruský vězeň v Průzkumu pokradmu a Průlomu) Byl jsem opravdu rád, že jsem nenechal toho podivného ruského chlapíka zastřelit. Po dokončení siberitového výzkumu jsme nahlásili splnění úkolu a v rychlosti opustili Epsilon. Mohutný ruský konvoj již objeví jen prázdnou základnu...


11)mise

Arabský otazník



Powell uznal svůj omyl. Mezi čtyřma očima se mi dokonce omluvil (respektive se o to pokusil) a ukázal mi jednu zajímavou zprávu od svého arabského kontaktu. Šlo o to, že žoldáci hodlali dezertovat z jedné arabské základny. My jsme ji pak mohli obsadit s tím, že zbylá posádka měla klást již jen velmi slabý odpor. Celé by to pak vypadalo, že ti dezertéři ve skutečnosti zahynuli při hrdinné obraně. Nevím, co jim za to Powell nabídl, ale nabízela se tu jedinečná příležitost. Museli jsme to risknout…

Na Powellův rozkaz jsem vybral dvanáct nejlepších vojáků a vyrazil směrem k arabské základně.

Jeli jsme několik dní. Když jsme se konečně přiblížili na dohled, poslal jsem několik mužů na průzkum. Rádiem jsem dal signál dezertérům. Zanedlouho byli průzkumníci svědkem zavraždění hlídky základny. Ozvalo se písknutí a poté jsme už jen vyčkali, až se všichni zrádci vypaří z tábora. Vypadalo to dobře. Spustil jsem akci.

Odpor byl skutečně malý. V podstatě jen civilní personál. Jedinou hrozbu představovala severní obranná věž disponující rotačním kulometem (I). Nemělo smysl na ni útočit pouhou pěchotou. Raději jsme poničili skladiště tak, abychom přerušili dodávku proudu. Věž to vyřadilo z provozu, takže jsme se mohli bezpečně zbavit i její osádky. Dělníci zatím obsadili a znovu zprovoznili to poničené skladiště a poté opravili i onu téměř zničenou věž.

Základna tedy padla do našich rukou. Čekal nás ale mnohem těžší úkol. Měli jsme dobýt i zbývající dvě arabské základny, které se nacházely v této oblasti. Frank se nabídl k průzkumu. Upozornil jsem ho, že to bude velmi nebezpečné. Nezdálo se, že by se nějak bál, spíš naopak. Důrazně jsem ho ale požádal o maximální opatrnost.

Po jeho odchodu jsme se pustili do práce. Nejdříve dělníci uvedli do provozu budovy. Radar byl umístěn na vršek pahorku na severozápadní straně základny. Několik dělníků jsem poslal sbírat zaslaný materiál - ostatní v laboratoři vylepšovali technologie v základním a zbraňovém výzkumu. Frank se vrátil z průzkumu a přinesl bližší informace o sousedních základnách. Vypadalo to, že jejich dobytí si vyžádá mnohem více úsilí a možná i značné ztráty.

Po dokončení výzkumu jsem poslal dva nejschopnější mechaniky do vozidel, které tu zbyly po Arabech. Další dva muži se samopalem hlídali radar a zbytek vyfasoval v kasárnách minomety. Neuplynulo moc času a ze severní příjezdové cesty zaútočilo několik arabských vozidel. Některá k našemu úžasu zjevně řídili opičáci, jimž z lebek vedlo množství drátů. Poněkud nás ten pohled zamrazil. Jejich trápení jsme rychle ukončili. Náhle se z lesa vynořilo několik dalších opic. Nevěřil jsem svým očím - jejich těla byla doslova obalena válečky dynamitu! Zamířili k našemu radaru. Okamžitě jsem dal rozkaz k palbě, než se dostanou blíž. Se znechucením jsme viděli, jak je mohutné výbuchy roztrhaly v gejzírech krve na cucky. Hrůzná ukázka zneužití naprosto nevinných tvorů k vojenským účelům.

Po skončení boje jsme ošetřili raněné. Mechanici dostali za úkol zjistit, zda vůbec dokážeme něco vyrobit v arabské továrně. Naštěstí nebyl problém použít některé čistě arabské technologie. Vyrobili jsme dělo a plamenomet - oboje na polopásovém podvozku se siberitovým motorem. Dva vojáky jsem poslal do věží, aby chránili brod u továrny. Na můj rozkaz nasedli nejschopnější mechanici do vyrobených vozidel. Pěší doprovod utvořili minometčíci a jeden schopný vědec. Vybaven samopalem jsem vyrazil hned za řidiči, ostatní uzavírali skupinu. Našim cílem byla severozápadní arabská základna.

Po severní cestě jsme za chvíli dorazili až k úbočí, které se rozprostíralo po její levé straně. Cesta sice vedla dál přímo k základně, ale podle Franka byla pravděpodobně zaminována. Naštěstí hned na začátku úbočí vedla stezka sjízdná i pro naše polopásová vozidla. Jakmile jsme všichni byli nahoře, rozhodl jsem, že odtud budeme postupovat dál až k nepřátelské základně. Bylo tu sice málo místa na manévrování, ale zato Arabové nebudou mít výškovou převahu.

Nejprve jsme celkem bez problémů zničili předsunuté hlídky v podobě několika vojáků a dvou vozidel. O něco dál jsme již narazili na dvě obranné věže a dva vojáky s minomety. Zde se ukázala výhoda našich minometčíků, kteří byli schopni zasáhnout cíl (tzv. útok na místo), i když se nacházel mimo dohled. Jakmile jsme tedy zjistili přibližnou polohu cíle, mohli je ostřelovat z bezpečné vzdálenosti. Takto jsme po zlikvidování obrany začali ničit továrnu, načež se ukázalo, že Arabové pro nás ještě mají přichystané nějaké to překvapení. Znenadání na nás totiž vyjelo vozidlo, které v blízkosti našich jednotek explodovalo. A určitě to nebyla žádná porucha. Později jsme zjistili, že je Arabové označují jako samohybné bomby. Nějakým zázrakem nikdo nezemřel, ale někteří utrpěli těžká zranění a jedno naše vozidlo bylo silně poškozeno. Já vyvázl lehce - jen pohmožděná ruka a pár hlubších škrábanců. Včas jsme naštěstí zahlédli několik opic kamikadze - tak jsme jim začali říkat od toho útoku na naši základnu. Až na jednu jsme je bezpečně zneškodnili. Ta přeživší vybuchla v blízkosti našeho druhého vozidla a zcela ho zničila. Řidiče se povedlo vyprostit a zachránit. Zničit zbylou obranu už nebylo bohudíky tak těžké. Po obsazení základny jsme ve skladišti (II) našli jakýsi artefakt ze stejného materiálu jako byl EON. Vědce to bude určitě velmi zajímat. Já bych jenom chtěl vědět, kde ho ti Arabové vzali...

Z úvah mě vytrhlo zachycené rádiové vysílání od jakéhosi arabského elektroinženýra. Nabízel mi dálkový přístup k bezpečnostním kamerám hlídajících okolí zbývající nepřátelské základny. Vzhledem k tomu, že její dobytí bude zřejmě velmi těžké, jsem nabídkou rád přijal. Navíc za to chtěl jen jeden náklaďák.

Naložili jsme artefakt a vrátili se zpět do první základny. Během naší nepřítomnosti se arabové několikrát pokoušeli dostat přes brod, ale naši dva vojáci (bezpečně ukryti ve věžích) je pokaždé smetli. Požadovaný prázdný náklaďák doprovázený několika nově vyrobenými vozidly s dělem vyrazil k místu, které určil ten elektroinženýr (III). Po cestě je přepadlo několik arabských vozidel, útok byl naštěstí úspěšně odražen. Možná to celé nakonec byla jen léčka. Dle předchozích rádiových pokynů byl náklaďák zanechán na místě určení a všem ostatním jednotkám byl nařízen okamžitý návrat na základnu.

Asi za šest minut se znovu ozval onen "`arabský přítel". A splnil, co slíbil. Díky kamerám jsem nyní měl jedinečnou možnost prostudovat nepřátelskou obranu a zjistit nejslabší místo pro útok. Po chvíli uvažování mi bylo jasné, že budeme muset zaútočit z jihu. Tam měli Arabové několik řídících věží. Pravděpodobně šlo o obdobu naší kontrolní rádiové věže. Pokud se nám je povede zničit, vyřadíme z provozu podstatnou část obrany. Bohužel kvůli hustému pásmu stromů se budeme muset obejít bez vozidel.

Všichni jsme vzali minomety a spolu s jedním vědcem vyrazili do útoku. Po vyřazení řídících věží nás překvapila arabská posila, která přijela ze západu. Díky výškové převaze jsme ji ale zničili tak rychle, že se ani nestačila dostat přes brod. To byl myslím vcelku názorný příklad, jak bychom dopadli my, kdybychom zaútočili z této strany. Zničit zbývající obranu bylo již překvapivě lehké. Po vyhození skladiště do vzduchu jsem s neskrývanou radostí ohlásil splnění mise.

Rozhodnutí

Jsme na Alfě a máme bílé Vánoce. Vypadá to úžasně, ale podmínky jsou příšerné. Topení se zhroutilo a teplota klesla na -12.
Má to i jednu výhodu - válka dočasně skončila. Ani ruské tanky neprojedou tou záplavou sněhu. Tak šťastné a veselé.
Mluvil jsem s Petrem Rothem a od té doby nemůžu klidně spát. Vypadá to, že Powella zajímá jenom jedno - vyvinout siberitovou bombu a použít ji proti Rusům. Víme, že proti siberitu je plutonium dětská hračka, ale to je tak všechno. Může se stát, že když uvolníme nekontrolovatelné množství energie, zlikvidujeme nejen Rusy, ale i všechno živé na téhle planetě.
Roth chce zkoumat Artefakty, které jsme tu našli a které jsou stejného původu jako EON. Rýsují se nám netušené možnosti.

Jenomže Powell odmítá uvolnit kohokoliv z výzkumu siberitové bomby.
Petr se také hodlá spojit s lidmi z ruské strany a vybudovat novou společnost, v níž budou lidé různých národů pracovat spolu. Podle něj by se měli všichni vědci, zabývající se mimozemskou technikou, pustit do výzkumu, který umožní lidstvu skokem dosáhnout zcela nové úrovně.Jakmile přijde obleva, má v úmyslu odejít a založit někde daleko odsud tu svou Alianci.

Nebude jediný, kdo odejde. Mnoho vědců smýšlí stejně jako on a nechtějí mít nic společného s vývojem nových zbraní. Petr mě požádal, abych se k nim připojil. Probírali jsme to s Joan celou noc. Věděli jsme, že ať už se rozhodneme jakkoliv, zůstaneme spolu. Otázkou zůstává, na čí stranu se přidat.

Vím jistě, že bych rád ukončit to věčné zabíjení. Tahle válka už stála příliš mnoho životů. Ale je správné odejít? Nemyslím na sebe, ale na všechny ty generace, které přijdou po nás. Petr s sebou odnese výsledky Powellova výzkumu, čímž se vývoj bomby zpomalí. Doufá, že tím získá čas, takže než Powell dokončí testování, Aliance bude natolik silná, aby ho porazila. Petr je ve spojení s ruskými vědci, kteří slíbili, že se pokusí při odchodu podobným způsobem sabotovat ruský program. Ale co když se jim to nepodaří? Co když Rusové budou bombu mít a my ne?

Možná má Powell pravdu a prostě potřebujeme Rusy zničit, abychom si zajistili kontrolu nad siberitem jak teď, tak v budoucnosti. Možná je tohle skutečně jediný způsob, jak se postarat, aby byl svět bezpečným místem.

Ale je to opravdu jediné řešení?

Jenže já jsem voják, přísahal jsem věrnost vlasti a Powellovi. Když se teď postavím proti němu, ať už z jakéhokoliv důvodu, budu jenom obyčejný zrádce. V každém případě se musím rozmyslet rychle. Obleva se blíží a Petr odejde, ať už se mnou nebo beze mě.

Několik dnů a nocí jsem nad tím přemýšlel. Jít s Petrem znamenalo jít do neznáma. O sebe jsem se nebál, ale o Joan ano. Nakonec jsem se rozhodl.

Když jsem Petrovi své rozhodnutí sdělil, byl sice zklamaný, ale nepřemlouval mě. Pochopil moji starost o Joan. Už od začátku prý tušil, že s ním nepůjdu.

A jednoho dne i s několika vědci a důležitými vědeckými výsledky zmizel.

Powell zuřil a neustále říkal, že toho budou litovat. Nejdřív se ale prý vypořádá s Rusy. Ještě, že nevěděl, že i já jsem tehdy zvažoval dezertaci…

12)mise

Hon na lišku



Někde nedaleko v horách ruští vědci zřejmě usilovně pracovali na vývoji siberitové bomby. Moje jednotka tomu měla zabránit. Podle zpravodajců můžeme čekat jen minimální obranu.

Jakmile jsme se ale v oné oblasti pokusili překročit řeku, zaútočili na nás bazukéři. Někdo z výzvědné služby to evidentně pěkně zvoral…

Nařídil jsem okamžitý ústup. Informoval jsem Powella a požádal o posily. Poslal jsem jedno vozidlo, ať zkusí najít bezpečné místo pro překročení řeky. Po chvíli řidič přijel zpět. Na západním konci cesty byl prý další brod a žádné Rusy tam neviděl. Konečně přijela část posil. Než dorazí zbytek, postavíme základnu. Nebylo tady sice žádné ropné ložisko, ale kousek nad místem, kam dorazily posily, objevil jeden vědec zdroj siberitu. Když dorazil zbytek posil, byly už postavena kasárna, laboratoř a siberitový důl.

Neslyšeli jsme žádný varovný zvuk motorů, takže nás náhlý útok několika ruských tanků zastihl téměř nepřipravené. Nebýt těch posil od Powella, asi by to nedopadlo dobře. Všem nám ale vrtalo hlavou, odkud se tu proboha ty tanky tak náhle vzaly? Přitom jejich motory během boje vydávaly rámus jako obvykle. Vyhlásil jsem maximální obezřetnost. Bylo totiž velmi pravděpodobné, že na nás zkusí znovu útočit.

Laboratoř jsme přestavěli na siberitovou a optoelektronickou. Jako prozatímní zdroj energie pro výzkum nám posloužila naftová elektrárna. Nějakou ropu jsme měli ještě skladem. Než vědci stačili vyzkoumat siberitovou energii, objevilo se arabské vozidlo. Pamatujete ještě na toho arabského muže v Pozdravu z budoucnosti?Tehdy jsem ho nechal jít se zvláštním pocitem, že ho nevidím naposledy. Tak právě tenhle chlápek z toho vozidla vystoupil. Představil se jako Kurt Schmidt s tím, že on a jeho druhové už nebojují za šejky, ale za ty, co zaplatí nejvíc. Zrovna teď prý dostali džob od rusáků. Takže mazanej Kurt mi nabídl tzv. "výhodnou obchodní nabídku" - když nabídnu víc, nechá nás na pokoji. Dokonce nám byl ochoten za "speciální cenu" pomoci proti jeho momentálním zaměstnavatelům. Pěknej had. Ta speciální cena byla vysoká, ale já souhlasil. Vždycky je pak můžu poslat napřed a zbytečně tak neriskovat životy mých lidí…

Ihned jsem arabským dělníkům přikázal postavit laboratoř. Jakmile vědci vyvinuli minomety, postavili žoldáci kasárna, kde jsem pak mohl těmito zbraněmi vybavit své muže. Mezitím jsme dokončili výzkum siberitových technologií a postavili dvě siberitové elektrárny. Od Powella k nám ještě dorazily náklaďáky plné cenného materiálu. Zhruba v tu chvíli na nás znovu znenadání zaútočily ruské tanky. Tentokrát jsme už byli připraveni. Vyvstala otázka, zda Rusové nezačali používat nějaký druh omezené teleportace. Poslal jsem několik vozidel jako předsunuté hlídky. Tak jsme zjistili, že se ruské tanky opravdu materializují v hájku, který rostl v těsné blízkosti naší základny. Postavili jsme ještě zbraňovou laboratoř, abychom vylepšením technologií zdokonalili naše vozidla. Vzhledem k tomu, že nám Arabové zajistili minomety a vědci z optoelektronického výzkumu zbraně pro ostřelovače, byla výroba nových vozidel mrháním času.

Určil jsem dvě skupiny po sedmi lidech plus jeden schopný vědec. První tvořili ostřelovači a druhou minometčíci. Zbytek (čtyři schopné řidiče) jsem nechal hlídat ve vozidlech základnu. Já sám jsem vedl první skupinu, druhou Andy. Přešli jsme druhý brod, ale dál cestu hlídalo několik tanků. Naši vycvičení snajpři jejich řidiče za podpory minometčíků bez problémů sejmuli. Abychom se dostali k ruské základně, museli jsme překročit úzký kamenný oblouk nad řekou. Vozidla by tudy ani neprojela.

Zaslechli jsme sílící zvuk motoru. Z úzké soutěsky nám naproti vyjel tank a za ním hned další! Díky tomu, že se do soutěsky vešel vždy jen jeden, bez problémů jsme je postupně zničili. Na jejím konci bylo už možné spatřit ruskou základnu. Zahlédli jsme také nějakou neznámou stavbu. Zbytek obrany jsme už lehce přemohli a základna byla naše. Vědci zjistili, že ta podivná stavba představuje zřejmě jakési teleportační zařízení. Pokusně jsem tam po chvíli dohadování poslal jednoho Araba. Okamžitě za hlasitých výbojů elektřiny zmizel. Asi bylo po něm. Za chvíli se ale ohlásil rádiem a potvrdil, že se ocitl v tom hájku u naší základny. Záhada nenadálých útoků byla tedy vyřešena.

Protože jsme tu ale nenašli nic ani vzdáleně připomínající laboratoř, vydali jsme se druhou cestou na východ. Ušli jsme pár metrů, když jsme zahlédli pahorek, který téměř celý pokrývalo zpomalovací pole. Poslal jsem muže na průzkum. Za chvíli se vrátil. Laboratoř byla samozřejmě na tom kopci. Rusové ale očividně nepočítali s tím, že jim zničíme předsunutou základnu, takže z této strany nebyla laboratoř vůbec chráněna. Zato z druhé až moc. Navíc kdybychom šli po cestě dál, museli bychom se nejdříve vypořádat s bazukery, kteří na nás zaútočili u prvního brodu. Sledovali jsme tedy západní okraj kopce až k jeho nejsevernější části. Odtud se na něj dalo vylézt. Nejdříve jsem tam poslal skupinku minometčíku a vzápětí i snajpry. Laboratoř stála kousek od nás. Dal jsem minometčíkům rozkaz k palbě. Jakmile začala laboratoř hořet, začali se z ní hrnout zmatení a vystrašení vědci. Na můj povel je ostřelovači všechny bez milosti zabili.

Po ohledání mrtvol jsme u jednoho vědce našli zápisky z výzkumu a jakousi zmínku o nějakém hlavním ložisku siberitu. Vsadím se, že Powell a naši vědci budou určitě radostí bez sebe!