Téměř vše o hrách


made by
Načítaní

Macmillenův deník II

13)
Nejstarší studená válka


Nyní jsme na okraji pouště měli ve vší tajnosti vyrobit a vyzkoušet siberitovou bombu. Powell s dobře ozbrojenou jednotkou zatím bude pátrat po hlavním ložisku siberitu.

Základnu jsme postavili na velkém prostranství na jihu mezi ložiskem siberitu a ropy (viz fotografie - druhé ložisko na úbočí kopce jsem se rozhodl kvůli jeho nevýhodné poloze nevyužít). Místo pro opevnění (kasárna a jeden bunkr) jsem zvolil na severovýchodě od velkoskladu. Vědci v laboratoři začali vylepšovat základní technologie, zatímco zbytek lidí (mimo asi dvou minometčíků, které jsem zanechal na stráži v bunkrech) stavěl ropnou věž a siberitový důl. Brzy se ozval Powell se špatnou zprávou - nějak se o nás dozvěděla legie. Zanedlouho měl také v naší těsné blízkosti projíždět nějaký významný velitel jménem Gorkij (z tzv. Aliance, což byli americko-ruští odpadlíci) Měli jsme mu zabránit projet. K tomu jsem určil čtyři vozidla s dvojitým dělem a jako řidiče vybral schopné vojáky (snajpry a minometčíky). Přijet měl po cestě ze severu, takže na něj na vhodném místě (I) počká přepadová skupina. Za chvíli řidiči ohlásili úspěch - Gorkij je už minulost.

Po návratu na základnu pomohli při stavbě dvou naftových elektráren. Mohli jsme sice postavit elektrárny i na siberit, ale značné množství ještě budeme potřebovat pro vývoj a výrobu siberitové bomby, takže s ním raději budeme šetřit. Jakmile byla hotova první elektrárna, vyvinuli vědci v optoelektronické laboratoři laserové zaměřovače.

Náhle jsme zaslechli vzdálený zvuk, který rychle sílil - zřejmě se k nám blíží legie! Ihned jsem poslal vojáky do kasáren. Právě včas, aby mohli odrazit útok několika arabských vozidel. Získali jsme dvě téměř nepoškozená vozidla tím, že snajpři sejmuli jejich řidiče. Když se další útočníci neobjevili, začali vědci ve zbraňové laboratoři zkoumat raketovou technologii.

Přibližně v té době také zjistili, že to druhé siberitové ložisko je kontaminováno a jeho rozklad způsobil silné radioaktivní zamoření v jeho blízkosti. Nadevší pochybnost k tomu nedošlo samovolně, takže jsem okamžitě poslal jednoho snajpra k ostraze našeho siberitového dolu. Podezření se brzy potvrdilo - jakýsi arabský vědec se snažil přiblížit k dolu, kde na něj již číhal náš ostřelovač. Ostatní vojáci zatím stavěli dílnu kvůli možnosti opravovat poškozená vozidla. Následoval další neúspěšný arabský útok. Tentokrát již byl silnější.

Po dokončení raketové technologie jsme postavili další laboratoř a zmodernizovali ji na siberitovou, kde vědci provedli výzkum motoru a poté konečně mohli bádat v oblasti štěpení siberitu. Zanedlouho následoval další útok. Opět s větší intenzitou. Konečně Stevenson oznámil, že můžeme začít s konstrukcí siberitové rakety. Arabové se sice mezitím neobjevili, ale nejspíš nás chtěli jen ukolébat. Stihli jsme sotva postavit továrnu, když na nás zaútočili. I tentokrát jsme je ale odrazili.

Dokončili jsme stavbu siberitového, raketového a pásového přístavku a jali se vyrábět vozidlo se siberitovou raketou. Tuto skutečnost jsem nahlásil generálu Powellovi, který mi oznámil, že nám pošle posily. Krátce po jejich příjezdu na nás znovu Arabové podnikli útok, s pomocí posil jsme je však zlikvidovali do jednoho.

Konečně za napjatého očekávání přihlížejících vyjelo vozidlo se siberitovou raketou z továrny. Pohled na tuto ultimátní zbraň způsobil stísněný pocit u všech přítomných včetně mě. Dokončení tohoto projektu jsem ihned oznámil generálovi. V jeho hlase jsem zaslechl špatně skrývané vzrušení a nedočkavost. Nařídil, abychom provedli pokusný výbuch s tím, že na udané pozici (II) máme nejdříve postavit velkosklad a kasárna.

Vědci mi navrhli, aby se místo výbuchu monitorovalo radarem (III). Jakmile mechanici po dokončení patřičného přístavku vyrobili radarové vozidlo, nechal jsem naložit jeden náklaďák siberitem a druhý stavebním materiálem, zformoval konvoj a opustil se všemi základnu. Vyrazili jsme na určenou pozici. Přesně dle mého očekávání nás napadlo několik arabských vozidel. Obranu konvoje ale neprorazily. Po příjezdu na cílové místo jsme vybudovali obě požadované budovy a přistavili radar na vrcholek nedalekého kopce.

Vše bylo připraveno. Nařídil jsem okamžitou evakuaci personálu. Pro jistotu jsem v bezpečné vzdálenosti (IV) vybudoval skladiště se siberitovou laboratoří (kvůli měřením), kde jsme plni mrazivého očekávání sledovali odpočet...3..2..1..

Raketa byla odpálena.

Asi za tři vteřiny následovala mohutná exploze doprovázená silnou tlakovou vlnou.. Chvíli jsme měli strach, že výbuch zasáhne i nás, naštěstí se tak ale nestalo. Celý průběh exploze se podařilo pomocí techniky zaznamenat, proto mě šokoval Stevensův požadavek. Osobně chtěl změřit úroveň radiace a vzít nějaké vzorky. Přestože jsem s tím zásadně nesouhlasil, Stevenson byl pevně rozhodnut. Dohodl jsem se s ním však na kompromisu a poslal jiného vědce. Hugh byl pro Powella totiž stále příliš cenný, než abych mu dovolil hazardovat se životem. Vrátivší se vědec byl okamžitě podroben dekontaminaci a důkladné lékařské prohlídce. Jakmile byly vzorky zanalyzovány v siberitové laboratoři (návrat na původní základnu jsem nepovažoval za moudrý), podal jsem podrobné hlášení Powellovi.


14)

Tváří v tvář


Powell mi nařídil okamžitý návrat na Alfu. Projížděl jsem právě kousek od naší základny Kapa - Delta, když se mi ve vysílačce ozvalo naléhavé volání o pomoc. Byla to JOAN !! Než jsem stačil odpovědět, ozval se Powell, ať se s ničím a nikým nezdržuju, protože v nejbližší době se rozhodne o osudu lidstva.

CO TEĎ ?!?

K sakru, Joan je pro mne stejně tak důležitá jako osud celého lidstva. Donedávna bych takhle nikdy neuvažoval - ale teď? Změnil jsem se.

Odpověděl jsem na Joanino nouzové volání. Byla šťastná, že mě slyší, a v krátkosti mi nervozně vylíčila situaci. Musel jsem ji uklidnit, ale věděl jsem, že to opravdu nevypadá dobře. Kvůli neprůjezdnému terénu jsem musel opustit relativní bezpečí vozidla a dojít do základny (viz foto) po svých.

Joan už na mne netrpělivě čekala. Spěšně jsem zhodnotil stav základny. K dispozici jsme měli jednoho pomocníka - opičáka jménem Gunga, kterého jsem poslal uhasit (kompletní oprava počká) hořící vrtnou věž. Naše obranná linie se skládala z pouhých čtyř automatických věží osazených dvojitými děly. Dvě byly navíc silně poškozeny - ihned jsem tam poslal Gunga, aby je opravil. Rusové by mohli brzy znovu zaútočit a tak bude třeba jednat s rozvahou a hlavně rychle. Joan tvrdila, že Rusové mají základnu zřejmě kousek na východ a že útok, při kterém všechen ostatní personál této naší základny zahynul, byl veden ze dvou směrů - ze severu a z východu (viz foto). S Joan jsme nejdříve postavili řídící věž poblíž velkoskladiště. Poté jsme v laboratoři vylepšili zbraňové technologie. Krátce nato jsme oba zaslechli charakteristický zvuk motorů těžkých ruských tanků. Přicházel ze severu. Joan jsem řekl, ať se vrhne na poslední stupeň zdokonalení zbraní a já z řídící věže aktivoval vozidla. To se již objevil nepřítel. Svoji palbu zaměřil především na naši severní obrannou věž. Mnou ovládaná vozidla ale několik tanků za chvíli zničila. Zřejmě je ovládal nějaký slabší počítač. Právě jsem poslal opičáka opravit dvojité dělo, když se ozval Powell. Podařilo se mi naštěstí vymyslet vhodnou výmluvu a generála trochu uklidnit.

Času do nepřítelova dalšího útoku jsem hodlal beze zbytku využít. Postavil jsem základy druhé laboratoře a zatímco jsem šel pomoci Joan s výzkumem, opičák celou stavbu dokončil a laboratoř upravil na počítačovou. V tom na nás znovu zaútočili, tentokrát z východu, kde byla naštěstí naše obrana silnější. Joan ale musela na chvíli přerušit výzkum, neboť obranné věže potřebovaly k efektivní palbě veškerou dostupnou energii. Dobrým znamením bylo, že tentokrát na nás přijely jen dva tanky. Po skončení boje jsem šel zase za Joan do laboratoře a opičák si vzal na starost opravu naší lehce poškozené obranné linie.

Jen taktak jsme stihli dokončit výzkum, když následoval další útok. Tentokrát nám málem zničili jednu věž. Vozidla již byla řízena dokonalejším počítačem, takže se dalo usuzovat, že Rusové již ve výzkumu pokročili. My jsme ale také nelenili. Během boje začala Joan vylepšovat už druhý stupeň počítačových technologií a já se samozřejmě po zlikvidování všech tří tanků přidal. Opičák Gunga nám zatím zprovoznil téměř zničené dělo.

Započali jsme výzkum posledního stupně, když jsme opět uslyšeli zvuk blížících se tanků. Pro změnu (možná té počítačové inteligenci došlo, že to odtuď bude přeci jen snazší) byl útok několika tanků veden ze severu. Jedno raketové vozidlo přijelo ale z východního směru. I tentokrát stálo štěstí při nás a přišli jsme jen o jedno lehké bojové auto. Severní věž byla sice dost poškozená, ale opičák se již dal do práce.

Rusové si teď dávali načas, což nevěstilo nic dobrého. Dokončili jsme s Joan počítačové technologie a navíc jsme ještě stihli vyzkoumat raketovou technologii plus postavit počítačový a raketový přístavek. Ovšem nynější útok jsme ustáli jen o příslovečný vlásek. Čtyři tanky s těžkými děly a raketový vůz nám srovnaly východní věž se zemí a dost poničily naše zbylá vozidla.

Po jejich opravě jsme vyvinuli kolopásový podvozek a ten jsme také hned použili při výrobě počítačových vozidel s těžkým dělem. Jakmile jsme jich pár vyrobili, nebyl již problém se bránit. Pokračovali jsme dál nepřetržitě s výrobou, několik vozidel jsme osadili raketometem a jedno radarem. Plánoval jsem totiž situaci zvrátit v náš prospěch. Po několika marných průzkumných pokusech (za úspěch se aspoň dalo považovat zničení ruského náklaďáku, který jezdil pro materiál z jižního průsmyku směrem k nám) jsem ale zjistil, že budeme muset zkusit zaútočit ze severu (I). Z jihu měli totiž Rusové až příliš silnou obranu. Jakmile jsme s pomocí nebojového přístavku vyrobili buldozer, proklestil cestu pro naše tanky.

Zřejmě ale bude potřeba mechanik, který by se během boje snažil dávat naše poničená vozidla zase do kupy. A jediný, kdo přicházel v úvahu, jsem byl já (Moji drahou polovičku jsem tam rozhodně posílat nehodlal)

Za chvíli jsem se s vozidly dostal nad ruskou základnu a tam je připravil k útoku. S Joan jsem se domluvil, že bude z věže řídit ty původní dálkově ovládaná. Musel jsem jí slíbit, že na sebe dám pozor.

Podařilo se nám vyprovokovat několik tanků, které jsme zničili mimo dosah obranných věží. Také se nám povedlo zabít pár neopatrných dělníků, kteří hledali materiál. Znemožnili jsme tak Rusům výrobu nových vozidel. Postupně jsme ničili severní obranné věže, dokud jsme se neprobili až k srdci ruské základny - velkoskladišti. Soustředěnou palbou všech jednotek jsme ho nakonec zničili. Nyní bylo ještě třeba zlikvidovat zbylé mobilní jednotky.

Až teď jsem si uvědomil, co jsme dokázali. Jen já s Joan - málem bych zapomněl na Gunga, - jsme dokázali nemožné. Rusové utrpěli ostudnou porážku !


15)
Konečné zúčtování


Do Powellovy základny jsem dorazil tak rychle, jak jen to bylo možné. Powell mě sice trochu seřval, ale brzo vychladl. Hádám, že byl nejspíš rád, že jsem vůbec dorazil.

Vylíčil mi situaci. Ta pro nás nevypadala zrovna růžově. Legie nějakým způsobem získala ruského vědce Kozlova, který pro ně vyvíjel siberitovou raketu, Rusové zase postavili základnu přímo na kopci hlavního ložiska siberitu a o šejcích a Alianci jsme neměli prakticky žádné zprávy. Naše obrana byla navíc velmi slabá. Nechráněná jižní strana základny ležící pod kopcem tvořila naši achilovu patu. Podle rozvědky se už tímto směrem blížil konvoj ruských tanků. Navrhl jsem generálovi, že se postarám o obranu jižní strany. Nešlo o žádné hrdinství - stejně by mi to dal rozkazem.

Společně s několika schopnými muži jsme na kopci nad základnou postavili skladiště. Vzápětí nás překvapily dva lehké ruské tanky. Povedlo se nám je zničit, ale museli jsme si pospíšit se stavbou zbrojnice, jinak by nás další nápor smetl. Než na nás znovu zaútočili, stihli jsme postavit obrannou linii (kasárna a čtyři bunkry) na okraji kopce (I), takže jsme měli i výškovou převahu. Síla dalších útoků se sice zvolna stupňovala, nicméně jsme vždy měli chvíli čas a blížící se tanky pokaždé prozradil hluk motorů. Takže jsme ještě zvládli postavit laboratoř, vylepšit základní technologie a vybudovat siberitový důl. Jakmile jsme nasbírali poblíž ležící materiál, přestavěli jsme laboratoř na siberitovou a zajistili jí energii (dvě solární elektrárny). Powell v té době podnikl útok na legii - bohužel neúspěšný.

Po nějaké době, co jsme se střídavě bránili a zkoumali siberitové technologie, generál znovu zaútočil. A opět si na mohutné obraně legie vylámal zuby. Jestli to takhle půjde dál, nezůstanou Powellovi žádní vojáci. Náhle se před základnou objevila dvě arabská vozidla. Poznal jsem, že jde o samohybné bomby. Powellovi muži se je sice snažili zničit dřív, než dojde k nejhoršímu, ale uspěli jen částečně. Jedno vozidlo se ke svému cíli dostalo. Z naší továrny zůstaly po mohutné explozi jen hořící trosky.

Powell se rozzuřil až k nepříčetnosti (vypadalo to s námi bledě, ale byla to především generálova vina, protože útoky vedl příliš brzy). Náhle nasedl do vozidla a se slovy : ,,já vám ukážu, jak se bojuje, vy neschopní parchanti" vyrazil k legii. Asi se už doopravdu zbláznil. Všichni jen ohromeně zírali jak dovedně kličkuje před nepřátelskými střelami. Když zasáhli jeho vůz, byl už nějakým zázrakem za arabskou obranou. Povedlo se mu nasednout do samohybné bomby (až to skoro vypadalo, že tam už byla nachystaná). Když zamířil k továrně, kde zřejmě již stavěli siberitovou raketu, tušil jsem, co chce Powell udělat. Na krátký okamžik zastavil před továrnou vozidlo a do vysílačky až nepřirozeně klidným hlasem pronesl:,, když na něčem člověku opravdu záleží, tak aby to udělal sám." Vzápětí továrna za silné detonace přestala existovat. Včetně Powella.

Nikdo z nás nevěřil vlastním očím. I když jsme se s Powellem neměli zrovna v lásce, tenhle hrdinský čin sebeobětování mě ohromil. To samé jsem viděl vepsané ve tvářích všech ostatních. Po chvíli ticha se mě výkonný důstojník jménem všech zeptal, zda jsem připraven převzít vrchní velení americké armády. Moje odpověď po krátkém zaváhání?Bylo to:,, ANO."

Čekalo nás mnoho práce a stále jsme chtěli tuhle válku vyhrát. Nebo se o to přinejmenším pokusit. Už jen kvůli Harrisonovi, Powellovi a všem ostatním, co padli za svou vlast. Za celý svět.

Ozval se bývalý Powellův informátor. Jeho zpráva nás vůbec nepotěšila. Sdělil nám totiž, že Kozlov je stále naživu a vývoj siberitové bomby tak Powell jen pozdržel. Pokud ten člověk nelhal, jednalo se o životně důležitou informaci, které se budeme muset přizpůsobit.

Rozebral jsem obě skladiště a nechal postavit velkosklad tak, aby všechny budovy byly v jeho funkčním dosahu ( el. energie, logistika apod.). Vhodné místo bylo pod svahem (II), kudy nám zpočátku nosili dělníci materiál na stavbu obranné linie. Kromě toho jsem ty bunkry hodlal později upravit na počítačové věže. Mezitím jsem znovu postavil továrnu přibližně na jejím původním místě, v severní laboratoři vyvíjel zbraňové a posléze i optoelektr. technologie (důležité laser. zaměřovače a neviditelnost) a jižní nechal přestavět na počítačovou. Rozhodně jsme se nenudili, naopak. Část lidí střídavě vyvíjela počítačové technologie a odolávala ruským útokům, dva dělníci zajišťovali přísun materiálu a zbytek si lámal hlavy v druhé laboratoři. Jako další bylo potřeba postavit nebojový, pásový, siberitový a počítačový přístavek. Po stavbě siberitové elektrárny mechanici vyrobili počítačově řízený náklaďák se siberitovým motorem. Materiálu jsme totiž měli akutní nedostatek a nemohl jsem půlku posádky základny zaměstnávat jeho hledáním.

Přijela Joan! A navíc se skupinou počítačem ovládaných vozidel, která sama zatím v Kapě vyrobila. Jak strašně rád jsem ji zase viděl! V rychlosti jsem jí řekl, jak se věci mají. Ta věc se smrtí Powella jí vzala dech. Ihned se ale nabídla, že pomůže mechanikům postavit několik tanků s těžkými děly (však také získala na Kapě tu nejlepší praxi). Mechanikům jsem určil stavět veškerá vozidla na kolopásovém podvozku kvůli větší odolnosti a rychlosti. Vědci mezitím dozkoumali všechny zbylé technologie včetně jejich vylepšení. Když bylo vyrobeno sedm tanků, určil jsem jako jejich pěší podporu čtyři nejlepší ostřelovače, stejný počet mediků (vědců) a dva schopné mechaniky. Šlo sice o čas, ale nehodlal jsem na legii útočit už dřív s tak slabými jednotkami, jako to udělal Powell.

Shromáždil jsem všechna bojová vozidla včetně pěší podpory a podnikl útok na legii. Ostřelovači se společně s mediky dostali v nastalém chaosu až na kopec. Prchající žoldáci byli snadným terčem. Za chvíli se jejich velitel, starý známý Kurt Schmidt vzdal a nabídl se, že když ušetříme životy jeho mužů, přidá se k nám. Souhlasil jsem. Zůstalo jich naživu jen několik a sami by šanci neměli, takže jsem věřil, že nás nezradí. My jsme nepřišli ani o jednoho muže či vozidlo, což byl skvělý úspěch. Jen by mě zajímalo, proč během boje explodovala jejich továrna? Kurt o tom prý nic nevěděl. Že by byl Kozlov tak daleko s výrobou siberitové bomby a raději to všechno vyhodil do vzduchu, než aby nám padla do rukou? Těžko říct, každopádně jsme v troskách našli už jen jeho ohořelou mrtvolu. Legie byla vyřízena, ještě ale zbýval jeden mocný soupeř - Rusové.

Nyní jsem okamžitě stáhl všechny jednotky včetně žoldáků zpět do naší základny. Obával jsem se totiž, že Rusové našeho útoku na legii využijí. Což se za chvíli také stalo - než jsem část svých jednotek stihl poslat k jižní obranné linii, podnikli na ni Rusové silný útok. Vzápětí se nepřátelské tanky začaly materializovat před horní přístupovou cestou (T). Tento překvapivý útok jsme nicméně bez potíží odrazili.

Bylo třeba zesílit opevnění základny - veškeré defenzivní postavení jsem nechal přestavět na počítačové věže s těžkým dělem. Na vrcholku spodní přístupové cesty (III) jsem umístil radarovou věž a arabský dělník vedle ní postavil kasárna, takže jsme se znovu mohli vybavit minomety, jež se tolikrát osvědčily. Obě přístupová místa, na které Rusové podnikali své útoky, hlídalo i několik tanků. Nechal jsem také postavit jedno radarové vozidlo.

Do základny dorazil Hugh Stevenson s několika dalšími lidmi. Sdělil mi, že se jim podařilo uniknout z výzkumné stanice, když ji před pár dny přepadli Rusové. Těm se k naší smůle podařilo získat veškeré výsledky výzkumu včetně plánů potřebných ke konstrukci siberitové rakety. Takže jsme zase moc času nazbyt neměli. Možná se už rusáci dokonce chystají tu siberitovku na nás vyzkoušet - určitě nás považují za skvělý cvičný cíl. Tohle jsem si ale radši nechal pro sebe a Hughovi jsem doporučil udělat to samé. Díky němu jsme ale nyní mohli siberitovou raketu vyvinout také, protože on měl všechny plány takříkajíc v hlavě. Určil jsem na to ty nejschopnější vědce. Rychlá, ale velice slabá vozidla těchto uprchlíků jsem nařídil rozebrat a získaný materiál využít k výrobě těžkých tanků. Náš náklaďák neustával v hledání tolik potřebného materiálu. Měl jsem také v plánu co nejdříve rozebrat zbytek žoldácké základny a získat nějaké ty suroviny.

Náhle zapraskala vysílačka - Petr Roth (skoro úplně jsem na něj zapomněl!), velitel Aliance, měl pro všechny naléhavé sdělení. Jakmile ale začal mluvit o tom, že válka musí přestat a místo toho máme všichni upnout své síly k výzkumu mimozemských technologií, ruský generál Platonov ho (byla to totiž společná neutrální frekvence) vztekle přerušil s tím, že to ho ani ve snu nenapadne a ať se raději všichni vzdáme armádě Sovětského svazu. A bylo po vyjednávání.

Petr Roth to sice myslel dobře, ale Rusové s tím nikdy souhlasit nebudou. Proto jsem Rothův návrh s těžkým srdcem též zamítl. Neměl jsem na vybranou. Roth se rozčílil a varoval mě, ať nás hlavně někdy nenapadne použít siberitovou raketu na Rusy. Prý by to spustilo totální řetězovou reakci a veškerý současný život na Zemi by zřejmě zanikl. Možná navždy. Řekl jsem mu, že udělám to, co bude třeba a ukončil jsem příjem.

Dostal jsem spěšnou depeši, ve které nás výzvědná služba varovala, že Aliance zřejmě plánuje unášet naše lidi za pomoci svých agentů, vybavených technologií částečné neviditelnosti a teleportace. Budou zřejmě operovat poblíž naší základny. Jakmile se někdo od nás dostane do jejich blízkosti, teleportují ho do hlavního tábora Aliance. Ten se nachází v jihovýchodní části oblasti (IV), je obklopen lesem a zpomalovacím polem. Dobytí klasickými prostředky by bylo velmi obtížné, proto zpravodajci doporučovali vyřadit obranu siberitovou raketou. K tomu ale bude potřeba dostat radarové vozidlo (pomocí buldozeru) co nejblíž k Alianci, aby se dalo určit vhodné místo k raketovému zásahu. Tohle jsem nicméně hodlal řešit později.

Kurt měl užitečný návrh - postavit arabskou biologickou laboratoř pro výzkum biodetekce, jež by měla lokalizovat veškeré živé jednotky v oblasti, takže by pak neměl být problém určit polohu aliančních agentů.

Vzápětí mě radista informoval, že zachytil část ruského vysílání, které by mě mohlo zajímat. I když signál v našem záznamu občas přecházel do nesrozumitelného šumu, poznal jsem hlas generála Platonova. Hovořil s nějakým svým podřízeným o důležitém vojenském projektu a užití značné palebné síly. Záznam po pár větách končil, ale bylo zřejmé, že Rusové chystají něco velkého.

Naší hlavní starostí teď ale byla hrozba ruské siberitové bomby. Jakmile tedy naši vědci dokončili její výzkum, pustili se ti nejšikovnější mechanici do výroby. Bylo životně důležité vyvinout ji dříve než Rusové.

To se ale již ozval Platonov s triumfálním sdělením - dokončili siberitovou bombu! A jestli se ihned nevzdáme, nebude vůbec váhat ji použít, takže jaká prý bude naše odpověď?!?…

(Rychle jsem se zeptal mechaniků, jak to vypadá s naší bombou. Jejich šéf Brandon tvrdil, že za pár minut by měla být hotova. Potřeboval jsem, zatraceně, získat aspoň trochu času! ).

…Požádal jsem o deset minut na to, abych ultimátum oznámil svým lidem a rozhodl se. Skočil na to, i když jenom částečně. Na rozmyšlenou mi dal tři minuty.

Jestli to do té doby nestihneme…otřel jsem si zpocené čelo…bude (nebo bylo by?) asi lepší se nikdy nenarodit.

Čas zatím utíkal.

Ruský generál se ozval na minutu přesně. Já jsem mu (už zase klidným hlasem) poděkoval za poskytnutý čas a řekl mu, že siberitovou raketu máme taky. Generál s jistotou odvětil, že určitě jen blafujeme, ale že si to ještě ověří (jenže já v podstatě skutečně nelhal - v době, kdy Platonov přerušil spojení, mechanici mi s radostí oznámili, že bombu dokončili!). Brzy se generál ozval znovu s tím, že jsme prohnaní parchanti, ale protože on a určitě ani já nechceme konec světa, budeme muset zachovat status quo. To ovšem neznamenalo žádné příměří. Jen to, že ani my, ani Rusové, nepoužijeme siberitovou raketu ke vzájemnému zničení.

Nyní jsem se hodlal pokusit zajmout Petra Rotha. Poslal jsem čtyři tanky, radarové vozidlo a buldozer k lesu, který obklopoval Alianci…

(Zhruba v tu chvíli jsme díky biodetekci zjistili, že Alianční tábor právě opustili dva lidé a zamířili k naší základně. Nepochybně se jednalo o zmiňované agenty. Upozornil jsem veškerý personál, aby se k nim nikdo nepřibližoval a až na sledování jejich případného pohybu jsem se rozhodl je zatím ignorovat).

…Buldozer mezitím mýtil cestu k Alianci ze západní strany lesa až do té chvíle, kdy radar zaznamenal ruské (alianční) vojenské ubikace. Dál se již vozidla nedostala kvůli zpomalovacímu poli a několika vojákům, kteří je zpozorovali a spustili palbu. Vozidlům jsem tedy povolil návrat k čekajícím tankům. Určil jsem cíl (V) pro siberitovou raketu v prostoru mezi lesem a kasárnami tak, aby bomba vybuchla těsně u budovy ubikací. Je to sice velký risk, ale nezbývalo než doufat , že to Roth přežije. Na můj rozkaz byla raketa odpálena.

Pravděpodobná dvojice agentů si mezitím vybrala jako úkryt skupinku tří osamocených stromů mezi bývalým ležením Legie a námi. Nějakou jejich další činnost jsme už nezaznamenali. Jakmile bomba vybuchla, poslal jsem zmiňovanou skupinku tanků včetně radaru a buldozeru, aby zničila zbylá obranná postavení a našli Rotha. Toho jsme objevili celého ochromeného hrůzou, jak nevěřícně zírá na mrtvoly kolem něj. Opravdu to nebyl pěkný pohled. Nikdo jiný kromě něj a jednoho vojáka výbuch a následné silné ozáření nepřežil. Bylo mi ho líto, ale nedalo se nic jiného dělat. Nemohl jsem mu přece dovolit, aby nám komplikoval boj s Rusy.

Protože zničením Aliance ztratila činnost únosců jakýkoliv další smysl, rozhodli se následovat Rothova příkladu a vzdali se taktéž.

Mezitím naši minometčíci v kasárnách zaslechli podivný hluboký zvuk, jež nabíral na intenzitě. Za chvíli se objevil jeho zdroj, obrovský opancéřovaný kolos naježený jak dikobraz, ale místo bodlin mající snad všechny možné kanony. Minometčíci spolu s tanky zahájili palbu. Naštěstí nebyl ten kolos schopen vyjet strmý kopec, takže naše pozice ostřeloval pouze lehčími raketami. Jen co se ho mohutné palbě minometčíků podařilo zničit, těžkopádně přijeli další dva. Ještě že jsme byli vysoko na kopci. Počítám, že na rovině, v dosahu všech jeho zbraní, bychom dostali pořádně zabrat. Uvědomil jsem si, že tohle musí být ten tajný ruský vojenský projekt. Určitě už někde staví další. Ale já samozřejmě na nic nečekal a už když minometčíci likvidovali poslední kovovou obludu, mířila úderná skupina ve složení šesti snajprů a několika mediků po jejich stopách (nebo spíš brázdách) s úkolem pokusit se je zničit ještě nedostavěné. Za nimi jsem poslal šest tanků jako případnou podporu a navíc jsem určil radarovému vozidlu, aby doprovázelo snajpry k cíli.

Za chvíli se dostali přes řeku k lesu, který ty mobilní ruské pevnosti (dali jsme jim výstižný název "behemot") doslova prorazily. A na druhé straně pod ruskou obrannou linií už byla mýtina (B), kde jejich mechanici horečně pracovali na dalších třech behemotech. Jeden už byl téměř dokončený, takže bylo třeba rychle sejmout mechaniky a poté se stáhnout před ruskými vojáky na kraj lesa, kam jsem ze základny poslal téměř všechny tanky a šest mechaniků. Na Rusy jsem totiž hodlal zaútočit z téhle mýtiny. Podle mne to bylo jejich nejslabší místo, ale i tak velmi silně chráněné. Nicméně jakmile by se nám podařilo zničit jižní část obrany, mohli bychom zkusit dokončit behemoty a použít tak na nepřítele jeho vlastní zbraň!Proto jsem nařídil neničit velkosklad, který stál nedaleko nich.

Ruské síly již delší dobu útočily jen na jižní část naší základny. Brzy se však ukázalo, že Rusům ještě dech nedošel. U lesa nad místem (T), kde jsme měli shromážděné tanky a mechaniky ze základny, se začaly materializovat nepřátelské tanky včetně vozidel s generátorem zpomalovacího pole. Občas ruské jednotky přijely i od spodního brodu. Naštěstí si s nimi množství našich tanků a schopných mechaniků pokaždé poradilo bez nějakých vážnějších potíží.

Zatím jsem osobně shromáždil snajpry, minometčíky a mediky na okraji lesa za velkoskladem. Svou přítomností jsem chtěl posílit morálku svých vojáků, protože boj, který nás čekal, bude velmi těžký a vyčerpávající.

Jako první jsme zničili raketometnou věž. Tady se opět osvědčili právě minometčíci se svou možností střílet na určené místo. Díky radaru jsme také měli slušný přehled o nepřátelské aktivitě, takže se s ruskými vojáky, kteří na nás zaútočili, naše jednotka ostřelovačů rychle vypořádala. Při dobývání jižní linie jsme spatřili stojící vozidlo s namontovanou raketou - bezpochyby siberitovou. Náhle se pomalu rozjelo směrem k teleportu a zároveň na nás zaútočilo několik tanků! Díkybohu - na poslední chvíli se ho minometčíkům podařilo zničit. V opačném případě by zcela jistě následovala zkáza naší základny!

Když jsme vzápětí ničili továrnu, abychom zabránili produkci nových nepřátelských tanků, dělník již na mýtině obsadil velkosklad a rozestavěné behemoty. Následně se mechanici pustili do jejich dokončení. Behemoti nám pak pomáhaly s likvidováním zbylého opevnění - škoda jen, že nemohly vjet přímo do nepřátelské základny, to by se Rusové nestačili divit !

Nakonec jsme zničením dvou velkoskladů ochromili veškeré obranné věže. Zlikvidovali jsme i všechen zbylý personál, který se nechtěl vzdát.

Dobytím základny padla poslední překážka ke splnění našeho úkolu bránit hodnoty západní civilizace. Stali jsme se vítězi vůbec prvního válečného konfliktu v historii Země!

Z těchto radostných úvah nás nemilosrdně vytrhla mohutná exploze na severním konci ruské základny. Tam, kde byly ještě před okamžikem mohutné balvany tvořící horní hranici základny, nebylo nyní téměř nic. Vlastně to nebyla tak úplně pravda, protože z oblaku prachu se vynořila početná arabská skupina. Poznal jsem jejího velitele - nedal se přehlédnout, seděl na obrovském mastodontovi, který jakoby v potvrzení mých slov mohutně zatroubil. Byl to šejk Omar Ali. Hned vedle něj napjatě stála Heike se samopalem v ruce.

(náhle mi hlavou bleskla slova onoho bývalého informátora z legie)…

A čas, který jakoby se na chvíli zastavil, se najednou zase dal do pohybu. Stejně jako celá arabská skupina.

Na všechny své blízké vojáky jsem začal křičet, že se žádný Arab a zejména žádný jejich vědec nesmí dostat až k k hlavnímu ložisku siberitu, jinak všichni zemřeme v důsledku řetězové reakce, o kterou ti fanatci usilují!

To dodalo mým mužům podstatnou motivaci.

Snajpři s minometčíky se nejdříve postarali o vědce. Další cíl byl velitel. Když byl šejk zasažen několika střelami, Heike se rozzuřila až k nepříčetnosti, začala sprostě křičet a střílet jako pominutá. Omar pro ni zřejmě mnoho znamenal. Náhle ji zasáhla kulka. Zlomek sekundy nevěřícně stála a poté se skácela na zem, která se zbarvila její krví. Střelba již začala slábnout a když padl poslední Arab, rozhostilo se náhlé ticho.

Ticho, které znamenalo již opravdu konečné vítěství a obrovskou úlevu všech vyčerpaných vojáků.

Ticho, předcházející bouřlivou oslavu…